Historie
|
Polenský bigband vznikl během jara roku 1999. Důvod k jeho založení byl konec tisíciletí, který všichni předčasně slavili na Silvestra 1999. Právě na této akci jsme měli hrát a bavit lidi. Organizátor této slávy Zdeněk Neubauer chtěl udělat jakýsi přehled hudební scény během posledních padesáti let. V Polné byly různé skupiny, které hrály rock, beat, folk i dechovku, ale nikdo nezahrnoval ve svém repertoáru třeba jazz, swing, latinsko-americké rytmy apod. Díky tomu, že se mezi polenskými muzikanty objevil výborný muzikant pan Jiří Šíma, který byl ochoten angažovat se i v žánrech, které právě u nás v Polné chyběly, dostal za úkol Josef Smejkal, místní trumpetista, sestavit kapelu, jež by byla schopna zahrát např. písně od Paula Anky nebo evergreeny Glenna Millera a nikdo ještě tenkrát netušil co ještě víc. A tak se stalo. Vznikla nová kapela, začala zkoušet pod vedením pana Šímy, který se stal a je dodnes jejím šéf-dirigentem. Tento vynikající muzikant odešel kolem roku 1969 do Německa a nyní se po dvaceti letech vrátil zpět do Žižkova Pole. Jako výborný aranžér, dirigent, jazzman, multimuzikant se stal vůdčí osobností nově vznikajícího ansámblu. K němu se dále přidalo pár muzikantů z Hasičské dechové hudby z Polné, několik ze sousedních vesnic, ale také z Havlíčkova Brodu a Jihlavy. První zkouška proběhla 18.4.1999 v sála Kulturního domu v Polné. Zde jsme se poprvé sešli a zkusili ten "starý" styl - jazz, swing. Jiří Šíma je člověk, který pracoval během své hudební praxe s výbornými muzikanty. Byl tedy poněkud překvapen naší ne příliš kvalitní hrou. Bubeník z big-beatu znal noty jen tak trochu, čtvrtý trumpetista byl samouk a první saxofonista, který studoval na konzervatoři klarinet to všechno nezachránil. Nehledě na to, že pianistu nebylo slyšet, poněvadž klasické pianino těžko přemůže trumpety. Start tedy nevypadal moc slibně. Pan Šíma z toho ale "nevycouval" a začal s námi pěkně od "píky". To, že všichni musí hrát správné noty byla samozřejmost, ale správnému frázování a artikulaci - se museli začít skoro všichni členové orchestru teprve učit. Když někdo chodí do dechovky a hraje osminy jednu jako druhou, tak to je správně, ale když v jazzu netečkuje či snad nezdůrazní akcenty, to už potom není jazz. Dostali jsme tedy noty s nadepsaným frázováním. Začátky nejsou nikdy jednoduché a už vůbec ne v muzice. Po několika zkouškách se dali některé melodie i poslouchat. Stále jsme ještě měli klasické neozvučené piáno a rytmus občas zakolísal. Byly i chvíle, že někteří chtěli odejít a to včetně kapelníka. Takový člověk musí mít nervy ze železa. Škoda, že má jen jedny. A aby toho na něj nebylo málo, přibyli k nám samozřejmě zpěváci. Lépe řečeno zpěvák Ladislav Fiala a zpěvačka Ilona Smejkalová. Dokonce jsme měli i hostujícího zpěváka Jana Šmikmátora, kterému bylo tenkrát 13 let a už se stal vítězem mezi mladými jazzovými zpěváky v Litvě. Za své úspěchy zajisté vděčí Láďovi Kerndlovi, svému učiteli. Náš počáteční stav byl tedy takový:
Pak už lidé jen odcházeli a přicházeli noví, poznali jsme spoustu hostů (L.Kerndl,S. Košvanec,M. Kubišová,...) a nezbývá nám nic jiného než cvičit a hrát nové a nové skladby. A aby to lépe znělo, zakoupil pan Šíma do kapely el. klávesy.
|